Vandry

Velký vandr 2013

Lenka Zveřejněno: 14. červenec 2013

Vytisknout

A máme tu 4. července a třináct Pralinek čeká v Pardubicích na vlak do Valašského meziříčí a pak dál Rožnova pod Radhoštěm. Natěšeny s kloboučky na hlavě s těžkými bágly na zádech a s úsměvnou náladou, nedočkavé, jak se nám vydaří tento velký vandr. Vše jde zatím dobře dobře. Přestup ve Valašském Meziříčí jsme i přes zpoždění vlaku z pardubic zvládly na jedničku. V Rožnově jsme si daly bágly do úschovny na nádraží a hurá do města.  V Rožnově je asi největším lákadlem Skanzen lidové architektury a ten jsme opravdu nemohly minout. Ve skanzenu jsme byly nadšeny prohlídkou a jen jsme jsi uvědomily, jak málo tehdy lidé potřebovali prostoru a věcí ke svému životu. Opravdu nádherná podívaná a jen škoda, že jsme neměly odst času projít všechny tři části. Večer jsme se vláčkem přesunuly do Valmezu (jak říkají místní) a odtud skoro 6 km dál do vesničky Jasenice, kde jsme měly na zahradě u velmi milých manželů možnost postavit jsi stany a mít až do neděle zajištěno ubytování.

Další den jsme musely těch skoro šest km tentokrát pěšky cupitat  do Valmezu a autobusem vzhůru na Pustevny. Nádherný výlet byl jen pošramocen silnou mlhou, takže jsme neměly pražádný výhled do krajiny. Z Pusteven přes sochu boha Radegasta  na Radhošť. Jelikož byl zrovna svátek Cyrila a Metoděje byla na Radhošti Pouť. Takže na Pustevnách byly stánky s různými lákadly a cestou na Radhošť jsme míjeli sousty a spousty poutníků. Když už jsme nemohly mít radost z výhledů, tak alespoň z krojovaných poutníků. Z vrcholu Radhoště cirka dvě hodiny prudký sestup z kopce. Naše nohy dostaly touto cestou dost zabrat. Ale odměnou nám byla malá zastávka v hospůdce na doplnění dobrých tekutin, přejít celé město a už se těšíme na spacák v Jesenici. Naši dočasní domácí jsou velmi milí, ochotní a paní má každý den vždy upečenou buchtu ke kafíčku. Opravdu velmi příjemné přijetí.

Další den opět pěšky do města a autobusem do vesničky Bystřička a pěšky k přehradě. Přehrada byla nádherná. Těžko uvěřit, že byla postavena ještě za Rakouska-Uherska. Bylo po ránu a každá jsme měla chuť na snídani, zejména na kafíčko, ale všechna občerstvení bohužel otvírala až po 11. hod. Několikrát jsme prošly přes hráz a nic otevřeného jsme prostě nenašly. Naše Danuška se pak vydala na průzkum a zjistila jednu hospodu u Dubu, kde měli  mít otevřeno už od deseti hodin. Jen telefonuje. Je to jen kousek cesty po červené. Bylo 10,30 a tak jsme ji následovaly. A pár místních, které jsme potkaly nás ujišťovalo, že hospoda je opravdu dobrá. Měli pravdu, jen jeden zádrhel tam byl, nikdo nám neřekl, že hospůdka je až úplně nahoře na kopci. Dorazily jsme k ní po namáhavě strmě stoupající cestě, až po dvanácté hodině, tak akorát nikoliv na snídani, ale na oběd. Hospůdka byla opravdu fajn, dobrá držkovka chutnala všem a pivečko měli jako křen. Posilněny, odpočaty, jsme pěšky došly do Valmezu. Až v Jasenici, v místním šenku, jsme jsi daly večeři a zaslouženou odměnu v podobě vychzaeného pivečka.

Poslední večer, porada o cestě domů. Byl to na počet kilometrů i zdolaný terén opravdu náročný vandr. Naše lýtka jsme řádně v těžkém terénu za ty dny protrénovaly. Ale jsme šťastné, spokojené. Ta námaha stála za to.  A už s těšíme na další vandr, který bude 16. srpna.
Velice děkujeme manželům Hegarovým,  za velmi příjemné přijetí, výtečné pohoštění (frgály byly úplně famozní) a za srdečnost, s kterou se k nám chovali. Ještě jednou moc děkujeme.

Za všechny Pralinky Babča.